Pán na drbání

30.11.2010

Pán na drbání

napsal: Adam Nonsence Kenci po zevrubném pozorování naší domácnosti :)

Jsem ve klech. Ve Klech. Vesnice se jmenuje Kly, možná Kelské Vinice, jistý si nejsem. Možná se tak jmenuje teď, možná se tak jmenovala dřív, nevím. Když sem jedu autobusem, musím říct zastávku, ta se jmenuje Kly, Lom. Možná tu byl lom na kly. Třeba nějaký masový mamutí hrob, napadali do lomu… i když ten tu ještě tehdy asi nebyl, prostě napadali do jámy a umřeli. Čas je zakryl a bagr, potažmo člověk za statisíce let potom zase odkryl. Takže tady třeba někdy byl lom a těžily se v něm kly. Nebo ne.

Možná se tu kdysi jen lámaly. Vůbec mě nenapadá, proč by to kdokoli dělal a jaký to mohlo mít smysl, ale třeba to tak bylo, nebo nebylo. Podstatné je, že sem jezdím za svými kamarády. Známe se už několik let, máme dost společného a dost jsme spolu prožili. Před dvěma měsíci se jim narodilo miminko, v pořadí už třetí, resp. druhé, je to složitější, ale to sem netahejme. Kamarádi milují zvířata a zvířata milují je. Zažil jsem tady osm koček. Samozřejmě mezi nimi byli i kocouři. Zvířata to jsou nadmíru ušlechtilá a osobitá, přece víte, jaké kočky jsou. Když chcete, tak mrchy, nikdy nepřilezou a když je nejméně potřebujete, budou si vynucovat vaši pozornost. Ale to bych jim ubližoval, tak to není. Tedy… jen tak to není, něco pravdy na tom je. Vždyť znáte kočky. A kocoury.

Kamarádi teď mají tři děti. Jedno už je docela veliké. Chodí, běhá, skáče, vyjadřuje názory a paří počítačové hry. Další dvě děti dělají podobné věci, ale ne tak dospěle. Prostřední děťátko je šikovné. Vlasatý andělíček. Ví, jak dělá had a co znamená: táta, máma a není. Dokáže rozbalit závin a vybrat z něj všechna jablka nebo v nestřežené chvíli uloupit to, co máte přímo pod nosem. Tahá kočky za ocas a mává na dobrou noc, andělíček. Nejmladší dítko je miminko. Většinu času tráví v sedačce a pospává. Skoro jako můj děda. Dělí je jen asi 75 let a na počet zubů pořád vyhrává můj děda. Už brzy to tak ale nebude. Mimi umí dudlat dudlík nebo prst. Umí dělat do plínek, smát se a plakat a křičet když něco není v pořádku, třeba stav plínky. Tři děti, to už je docela dost záhul. Některé dnešní moderní maminky mají problém s jedním dítkem.

Kromě těchto dítek jsou v domě ještě dvě nádherné černé kočky. Vlastně jedno zvíře je rodu mužského, tedy kocour a jedno je kočka. Vlastně do doby, než jim ušmikli.. víte co. Takže teď domácnost obývají dvě kočkovité šelmy rodu středního. Tři děti a dvě kočky, to je celkem dost. Dnešní moderní maminky mívají problémy zvládnout jedno dítko…

Kromě toho patří do rodiny ještě čtyři psi. Ježíši, říkáte si, blázni. Snad je to alespoň něco malinkého, nějaký yorkšír nebo pudl nebo tak něco. Popravdě, kdyby Alpiš chtěl, Alpiš, vlastním jménem Allperi Highlandsheart, tak by yorkšíry nosil v tlamě. Pudla by si asi musel přepůlit, ale nebyl by to problém, tedy za předpokladu, že by doopravdy chtěl. Alpíš je Barzoj, stejně jako jeho tři společnice.

Ten, kdo barzoje vytvořil, měl obrovskou fantazii, vysoké ambice a cit pro detail. Jsou to psi tak rychlí, že než stačíte hodit hračku a říct „přines“, bude vám ležet u nohou a znuděný barzoj nejspíš usne. Jakmile někde uvidí zajíce nebo lišku, nestačíte mrknout a budou v prachu. Můžete si je samozřejmě vycvičit a pronásledování jím zakázat, ale ruku na srdce, proč by to kdokoli dělal?

Nebo se snad chcete připravit o pohled na nádherné zvíře letící šťastně krajinou? Tlapkami se nedotýká země, kdepak, jen lechtá špičky stébel a kupředu jej pohání energie nakumulovaná hodinami poctivého tréninku, rozuměj odpočinku na matraci. Jsou to zvířata nádherná. Velikosti srnky nebo malého poníka. Tvar těla splňuje nejpřísnější evropské normy pro aerodynamiku. Hlava a čumák je úzká a protáhlá, napůl lidským a napůl kočičím očím nic neunikne, leda, že si barzoj dopřává šlofíka, to mu může být každý zajíc ukradený, stejně ho chytí zítra. Každý chloupek, každá kudrlinka má smysl a je perfektní tak, jak je. Při pohledu z boku v protislunci reaguje barzoj na světlo polopropustně, naopak při pohledu z anfasu si konečně uvědomíte, co znamená, když se řekne, že se jedná o papírového psa.

Mátka, nejstarší, krasavice nádherně zabarvená tak, že jsem to na psu ještě nikdy neviděl, je ušlechtilá jako kůň, věrná jako labuť a nesmělá jako… je hodně nesmělá. Je taky opatrná a solidární, přenechá plnou misku bez mrknutí oka. Až pokud už všichni okolo jedli a něco zbylo, dá si taky. Možná jen mlaská a stydí se za to, a proto nechce před ostatníma jíst. Měl jsem velikou radost, že mě po tak dlouhé době poznala. Smála se na mě barzojím smíchem, ohrnovala pysky, krčila nos a zubila se, jako člověk.

Hatynka, další z barzojí rodiny, která mě naposled viděla v době, kdy byla malé, nevycválané štěňátko se na mě zběsile vrhla a úspěšně mi otlapkovala vypranou bundu. Nevycválanost a drzost jí zůstala, ale zlobit se na ni stejně člověk nemůže. Naprosto dokonale ovládá pohled „Já? A co já?“

Foxey, se kterou jsme se viděli prvně, si přišla pro podrbání a klidně bych jí mohl drbat donekonečna. Jako bychom byli staří známí. Vlastně jen Alpiše bylo nutno odvolat, už je z něj velký kluk a táta, hlídá si teritorium a hrozilo, že by mě možná mohl ulovit. I kdybych měl to štěstí a viděl ho dříve než on, nestačil bych říct „a dopr…“ a měl bych díru v nohavici… v lepším případě. Alpiš si mě očuchal, nechal se pohladit a byl jsem schválen.

Oni barzoji jsou velcí pohodáři, pozornost si nevynucují, nemají to zapotřebí. Kdekoli se objeví, vzbudí dost pozornosti na to, aby se brzy nějaký ochotný drbač nabídnul k službám. Výjimkou je vlastně Hatynka. Není sice ve vynucování pozornosti až tak agresivní jako nejmladší miminko, když zahlásí, že v sektoru plínky došlo k vý.. padku, ale i tak. Dokáže výt několika způsoby, v různých tóninách, plynule přechází z vytí do vytí a přitom bedlivě sleduje, na který podnět reagují ti dvounozí barzoji nejvíce. Důvodem je většinou přerozdělování potravy a plné talíře, ke kterým nebyla, zřejmě omylem přizvána.